Přístup Čechů k LGBTQ+ lidem prošel za poslední dekády zřetelným vývojem, přesto je však tuzemská společnost v této otázce nadále na míle daleko skutečné rovnosti. Je to chyba zákonodárců, nebo se jedná o mnohem komplexnější fenomén? Jaké faktory promlouvají do života české queer menšiny a jak tvarují veřejný diskurs?
Píše se rok 2022 a situace queer lidí se na mnoha místech po celém světě zřetelně zlepšuje. Chile, Švýcarsko, Slovinsko a Kuba zavádějí manželství pro všechny, Chorvatsko začíná umožňovat adopci stejnopohlavními páry a v Singapuru je legalizována homosexualita. Příval pozitivních zpráv a naděje v šanci na budování rovnoprávnějšího a solidárnějšiho světa však nemá dlouhého trvání. V polovině října ho totiž znenadání přeruší série výstřelů v bratislavském gay klubu Tepláreň, která nám s bolestivou syrovostí připomíná, že boj LGBTQ+ lidí za respekt a rovnost není ani zdaleka vyhraný.
Ačkoliv spoušť vedoucí k dvojnásobné vraždě stiskl radikální jedinec, jeho jednání je vše, jen ne bezdůvodné a izolované od kontextu. Tím kontextem je společenská a zejména politická scéna, která LGBTQ+ lidi dlouhodobě diskriminuje, dehonestuje a vytváří prostředí, ve kterém si lidé v klíčových ohledech nejsou rovni. Jejím důsledkem je atmosféra, ve které je byť jen představitelné, že je možné vytáhnout zbraň proti určité skupině obyvatel jen na základě toho, jak se narodili.
Nahlížet na události typu bratislavského útoku bez kontextu je první hlavní chybou. Tou druhou je si myslet, že i tento kontext je izolovaný. Situace queer lidí na Slovensku totiž může být na první pohled silně odlišná od okolností panujících v Česku. Při bližším pohledu lze však najít poměrně velké množství podobností, které ukazují, že nám do směřování ke slovenskému stavu nemusí chybět mnoho.
„Však na tom nejsme tak špatně”
Ze začátku přiznejme jednu skutečnost, a sice že je na tom – alespoň z legislativního hlediska – Česko v porovnání se Slovenskem skutečně lépe, což potvrzují i různá mezinárodní srovnání a indexy. Jako příklad můžeme použít téma, které je často (ačkoliv ne zcela přesně) využíváno v otázce queer práv jako jakýsi lakmusový papírek: nejvyšší úroveň zákonného uznání stejnopohlavních vztahů.
V Česku se zatím musíme spokojit s institutem registrovaného partnerství. Ten na Slovensku mezitím ani neexistuje, a stejnopohlavní páry tak postrádají jakoukoliv formu právního uznání svého vztahu. Zdánlivě znatelný rozdíl však výrazně naráží na fakt, že registrované partnerství českému páru nepřináší de facto žádné výhody a ze strany státu jde spíš o prázdné gesto než o skutečné uznání.
Tuzemská politická debata o manželství pro všechny už dlouhodobě stagnuje a jakýkoliv výraznější posun je v tuto chvíli v nedohlednu. Naděje na zrovnoprávnění sňatků sice stále neumírá, v současném sněmovním složení však tento „život” spíše připomíná člověka připojeného na přístrojích, jehož vytrvalost ještě podlamují sněmovní jednání působící spíše jako soutěž o nejvíce homofobní výrok. Neustálá zmraženost novely manželství pro všechny a nekonečné obcházení horké kaše evidentně dokazují, že podstatná část české politické garnitury nevnímá všechny své spoluobčany se stejnou vážností a tento přístup nehodlá změnit.
Nic na tom nemění ani návrhy na ústavní zakotvení manželství jakožto svazku muže a ženy a rozšíření práv pro registrované partnery. Zastánci tohoto přístupu, kteří se rádi prezentují jako ztělesnění zdravého rozumu, tvrdí, že tento návrh je ideálním kompromisním řešením a že aktivisté jsou věčně nespokojení a hádají se jen o slovíčka. I samotný název vztahového institutu ale představuje stěžejní symbol celého konfliktu. Symbol, který by v zákoně stále dělil lidi na dvě různé kategorie a který by jasně ukazoval, že jedna z nich je v jistém ohledu méně lidská než ta druhá. Symbol, ze kterého by nadále křičela segregace a diskriminace, kterou by povolení návštěv v nemocnici rozhodně nevyřešilo.
Nejen manželství pro všechny
Pokud by absence stejnopohlavních sňatků představovala jediný problém, tak by byla situace alespoň relativně snesitelná. Pramen nerovného přístupu státu ke queer lidem je však daleko širší.
Jako obzvlášť vážný příklad je realita transgender lidí, v níž je podle současné legislativy pro úřední změnu pohlaví třeba podstoupit kastraci. Česko je jednou z posledních evropských zemí, které podmínku tohoto vysoce intruzivního a zejména nenávratného zákroku požaduje. Nevyžaduje jej dokonce ani Polsko, tedy země, která je nechvalně proslulá svými útoky a útlakem vůči LGBTQ+ lidem ze strany vlády.
Šance na zrušení této praktiky, která je dlouhodobě kritizována Evropským soudem pro lidská práva, se objevila letos v březnu, kdy byla problematika posuzována Ústavním soudem. Ten však ve svém nálezu úpravu zákona odmítnul s tím, že nechce rozdmýchávat kulturní války. V přípravě by sice měl být návrh zákona, který by povinnost kastrace zrušil. Pokud by se však opakoval stejný scénář jako u manželství pro všechny, vidina jakéhokoliv řešení by byla nadále v mlze. V minulém volebním období byl takový návrh zákona navíc zamítnut už na úrovni poslaneckého výboru.
Jako pomyslnou třešničku na dortu lze pak zmínit i to, že sexuální orientace je jedním z kritérií při výběru vhodných dárců krve – z darování jsou vyřazeni lidé, kteří měli v nedávné době stejnopohlavní pohlavní styk. Tento dekády starý pozůstatek veřejné paniky z pandemie onemocnění AIDS je praktikován i přesto, že už dávno neplatí, že by se nemoc šířila zejména mezi homosexuály. Kromě toho jsou vzorky krve dárců vždy analyzovány mimo jiné právě na virus HIV. Zanechávání faktoru sexuální orientace při darování krve je tak nejen diskriminační, ale také čistě nelogické.
Diskriminační podhoubí ve společnosti
Legislativa do vytváření nevhodného prostředí pro LGBTQ+ lidi přispívá zcela jasně a transparentně. Systémové znevýhodňování queer lidí je každopádně pouze součástí mozaiky a jejich diskriminace má svou přítomnost i na všední společenské úrovni.
Podle rozsáhlého průzkumu ombudsmanky z roku 2019 považují sice LGBTQ+ lidé své postavení v ČR jako spíše vyhovující, tři čtvrtiny dotázaných členů komunity si ale myslí, že jsou v tuzemsku diskriminováni. S diskriminací se setkala více než třetina respondentů, což je třikrát více než u celé populace.
Averzi ze strany společnosti prožívají queer lidé zejména formou různých posměšků, urážek, výhružek a předsudků. Polovina dotázaných členů queer komunity se podle průzkumu setkala s názorem, že homosexualita je nepřirozená, tím vůbec nejrozšířenějším sentimentem je však názor, že by LGBTQ+ lidé neměli svou identitu ukazovat veřejně a mělo by se jednat o jakousi domácí záležitost. S tímto předsudkem se setkaly dvě třetiny respondentů. Právě fenomén „ať si každý v soukromí dělá co chce, ale nemuseli by to všem cpát” výborně poukazuje na specifický a nebezpečný přístup, který výrazná a hlasitá část společnosti k LGBTQ+ lidem chová.
Asimilace není rovnost
Mnozí Češi sice tvrdí, že s queer lidmi nemají problém, jejich odlišnost však tolerují v podstatě jen v abstraktní rovině a v takové podobě, která je pro ně všední a pohodlná. Ve chvíli, kdy se LGBTQ+ lidé z této škatulky posunou, nastává problém. Detailní přehlídku tohoto fenoménu můžeme každoročně sledovat při pořádání festivalu Prague Pride, kdy dávají účastníci podle mnohých hlasů svou odlišnost a identitu najevo v jakési extrémní podobě, která se vymyká normálu.
Jediná věc, které se však ve skutečnosti tyto „přehnané” projevy queer lidí vymykají, je sterilní a omezený pohled jejich kritiků. Pride totiž ve své podstatě slouží jako oslava a ukázka rozdílnosti, která je LGBTQ+ lidem vlastní a kterou mohou naplno ukázat velice zřídka. Ve chvíli, kdy se kritici tedy hlasitě a nenávistně ohrazují vůči jakési nenormálnosti pridu, se ve skutečnosti ohrazují vůči odlišnosti queer lidí, které jsou po zbytek roku zřídka vystaveni.
U viditelné části Čechů je tak bolestivě očividné, že i přes proklamovanou akceptaci queer lidí nestojí o rovnost s většinovou společností. LGBTQ+ lidi totiž nechtějí akceptovat v jejich pravé podobě, nýbrž ve formě, v jaké se od „obyčejných” lidí v podstatě neliší. Když tito lidé tvrdí, že by bylo na členy queer komunity nahlíženo lépe, kdyby nedávali svou totožnost tak najevo, neusilují o zlepšení situace LGBTQ+ lidí. Usilují o potlačení a zakrytí jejich identit, o vymazání výraznějších známek rozdílnosti.
Přesně při následování takového přístupu bychom došli k atmosféře ne nepodobné té, která dovolila možnost bratislavské střelby. Prostředí, ve kterém je pravá queer identita vnímána jako něco okrajového a nežádaného a ve kterém se upřednostňuje stejnakost před rovností v odlišnostech. Vzniku tohoto prostředí může pomoct jak veřejné mínění, tak i přístup politiků a legislativa. Zároveň mu však mohou všechny tyto elementy i zabránit. Je jen na nás, jakou rétoriku budeme přijímat a jakým hlasům dáme prostor. A je jen na nás, jaké směřování našeho státu si v tomto ohledu vybereme.
