Nejste tam za sebe, ale za vlast

Vít Batala / Stanislav Kamenický

 

Jozef Braun v 90. letech zastupoval Českou republiku jako chargé d’affaires v Nizozemsku, dále pak jako velvyslanec v Turecku a Makedonii. Přednášel na Vysoké škole ekonomie a managementu v Praze a nyní externě vyučuje na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

 

Dle slov amerického novináře Ambrose Bierce je diplomacie vlastenecké úsilí lhát za vlast. Byl jste nucen během své kariéry lhát v zájmu České republiky?

 

Ne, jen jsem na některé otázky neodpovídal nebo se  debatě o některých tématech vyhýbal. Lhaní jakožto metoda diplomacie se dnes, alespoň v evropských zemích, již nepoužívá. Mimo jiné i proto, že vaše výroky jsou snadno ověřitelné přes internet a další sdělovací prostředky. 

 

Diplomaté zastupují daný stát, nikoli své názory. Dostal jste se někdy do morálního dilematu, kdy jste musel zastupovat názory, se kterými jste nesouhlasil?

 

To se může někdy stát, ale měl jsem štěstí.  Mně se to, díky bohu, nestalo. Pochopitelně, byly věci, které se mi jako občanovi nelíbily, ale uvědomoval jsem si, že jako diplomat nejsem jenom normální občan. Bylo na mě, jestli to dokáži dělat tak, abych se s tím srovnal. Pokud o některých věcech pochybuji, tak o nich raději nemluvím. Celý život jsem byl bilaterálním diplomatem, tedy jsem prosazoval zájmy České republiky v zahraničí, své názory jsem nikdy popírat nemusel.

 

Jak jste se ke kariéře diplomata vlastně dostal?

 

V roce 1990 jsem se ocitl v době, o jaké se mi ani nezdálo. Otevřela se spousta nových možností. Pracoval jsem jako novinář v rozhlase a společenské změny jsem s nadšením vítal. Mezinárodní vztahy mě celý život zajímaly, snažil jsem se o nich získat co nejvíce nezávislých informací. V roce 1990 mě oslovil můj dávný přítel ze studentských let Karel Kovanda, který se zrovna vrátil z emigrace, abych šel pracovat na Ministerstvo zahraničí. Úspěšně jsem prošel konkurzem a dostal se do jedinečné situace. Většina těch starých z ministerstva odcházela, takže jsme tam byli skoro všichni noví.

 

Během komunistické éry byla zahraniční politika bývalého Československa do značné míry vázaná na Sovětský svaz, a jak jste říkal, skoro všichni staří diplomaté po revoluci odcházeli. Jak probíhala změna a jak vypadalo pracovní prostředí?

 

O změně vám toho moc nepovím, protože před 90. rokem jsem v Černínském paláci nikdy  netoužil pracovat. Jak jsme tam my noví přicházeli, zjišťovali jsme, že musíme zvládnout řemeslo. Zcela obyčejnou úředničinu i diplomacii, takže jsme se snažili všechno co nejrychleji nastudovat a načerpat vědomosti. 

 

Hodně jsme diskutovali o obsahu naší zahraniční politiky, o tom, jakou podobu má mít, jaký vztah bychom měli mít k SSSR, jak se zapojit do EU a do NATO, aby byla zemi zajištěna bezpečnost a prosperita. Základní myšlenkou bylo, že chceme být pro všechny  rovnoprávnými partnery. 

 

Často se tvrdí, že na začátku 90. let –⁠ za období prezidenta Havla –⁠ byla diplomacie zaměřená na lidská práva, což postupem času odeznívalo. Mohl byste tyto roky přiblížit?

 

Mezinárodní politika je o tématech. Každá doba nese témata důležitá pro vaši zemi a pro prostor, kde vaše země je. Koncem 80. let to bylo hlavně o základních lidských právech, na tom byla tehdy celospolečenská shoda. Nebylo to nic oktrojovaného, bylo nám jasné, co si musíme hlídat. Proto byla jedním z hlavních témat české zahraniční politiky podpora a ochrana lidských práv ve světě. Dodneška to tak zůstalo, jenom to už není hlavní téma, přibyla další důležitá témata.

 

Jako velvyslanec jste působil v Turecku. V této zemi se v poslední době velmi změnila atmosféra. Na rozdíl od dnešních poměrů bylo Turecko v 90. letech poměrně žhavým kandidátem ke vstupu do Evropské unie. Jaké nálady panovaly v Turecku během Vašeho působení?

 

Turecko pro mě vždy bylo srdeční záležitostí. Studoval jsem dějiny Osmanské říše a trochu turečtinu Sice jsem tehdy nemohl pracovat v diplomacii, ale k Turecku jsem měl silný vztah. Do Ankary jsem přijel 17. srpna 1999. Toto datum si pamatuji velmi přesně, protože v ten den postihlo Turecko katastrofální zemětřesení. Takže jsem začal pracovat ihned. Čtvrtý den po zemětřesení začala naše polní nemocnice poskytovat lékařskou pomoc přímo v epicentru. Snad jsem napomohl tomu, že naše pomoc a solidarita přišly rychle. To velmi pomohlo při rychlém nástupu do úřadu. Pro diplomata není lehké získat přístup ke správným lidem. Mně se to díky zcela mimořádným okolnostem podařilo velmi rychle.  

Turecko, velká a strategicky důležitá země, na tom v 90. letech nebylo vnitropoliticky a ekonomicky nejlépe. Ekonomika byla v té době slabá, inflace dosahovala asi 17 procent, a k labilitě přispívaly velké sociální rozdíly. Obě země usilovaly o členství v EU, to nás do jisté míry spojovalo. To se s dnešní realitou v Turecku vůbec nedá srovnat.

 

Jak byste charakterizoval soudobé vztahy mezi Českou republikou a Tureckem?

 

Turecko je dlouholetým členem NATO a tedy významným strategickým spojencem v oblasti, která neoplývá stabilitou. Sousedí mimojiné s Irákem a Sýrií, takže stabilita a prosperita Turecka je naším pochopitelným zájmem.

 

Tato více než 80milionová země byla vždy pro  Českou republiku státem, kde jsme měli a vždy budeme mít velké hospodářské zájmy: postavili jsme zde elektrárny,  vyvážíme tam automobily a nejrůznější strojírenské zboží. Mimochodem motocyklu v Turecku stále říkají žawa, protože tam Jawy dodnes jezdí. V paláci Dolmabahçe v Istanbulu visí lustry z českého křišťálu… A naopak – u nás jezdí mnoho automobilů světových značek, vyrobených v Turecku, značka Beko, tedy ledničky a pračky, je turecká. Nemluvě o skvělém tureckém ovoci a zelenině v našich obchodech. A dodejme, že turecké pobřeží a kvalitní služby v tamních hotelech, patří k nejoblíbenějším cílům statisíců českých turistů.

 

Říkal jste, že jako diplomat se musíte dostat ke správným lidem, jak se to dělá? Co dělá dobrého diplomata dobrým diplomatem?

 

Diplomat musí především poslouchat a porozumět zemi, ve které pobývá. Nemůžete být diplomatem v zemi, kterou nepřijmete, nebo se cítíte nadřazený. Musíte se co nejvíce stýkat s lidmi na všech úrovních a dávat jim najevo svůj zájem a uznání. Třeba i znalostí turečtiny.

Doufám, že jsem byl kontaktním diplomatem, a věřím, že jsem byl považován za člověka, který Turecku rozuměl. Soudím tak mj. proto, že se podařilo uskutečnit státní návštěvu prezidenta Václava Havla. Nepřijel jenom prezident, ale také ministři, plné letadlo podnikatelů. Turecko v době mého působení navštívil i premiér a několik ministrů. Jednalo se o velmi různorodých tématech a mou úlohou bylo tato jednání připravit. Povedlo se nám podepsat řadu smluv.

 

Mezi studenty na Pražském studentském summitu panuje představa o diplomatech jakožto o lidech, kteří často chodí na různé večírky či bankety. Jaká je ale skutečná podstata diplomatické činnosti? Jak vypadal Váš běžný den?

 

Ať už jste velvyslanec nebo diplomat, ráno odjedete do práce, následuje porada, kde se ladí agenda dalších pracovníků zastupitelského úřadu. Významnou součástí práce je i analýza místních médií a dalších zdrojů. Diplomat samozřejmě nesmí přejímat názory z místních novin, ale musí je znát a využívat ve zpravodajství. Zároveň musíte vyřizovat běžné provozní záležitosti na ministerstvu, včetně úřední korespondence. Hlavní je ale kontakt s partnery na místních institucích i v rámci diplomatického sboru, který je v Ankaře tradičně na mimořádně vysoké úrovni. Průběžně musíte usilovat o to, aby se o České republice vědělo a mluvilo. Velmi nám v tom pomohla česká kultura. Podařilo se nám zorganizovat  koncert houslisty Václava Hudečka, výstavu z díla malíře Adolfa Borna, opera ND v Praze předvedla v antickém amfiteátru v Aspendosu operu Nabucco… Můžu říct, že našim vztahům s Tureckem to velmi prospělo.

 

Na společenské akce se chodí, aby se člověk něco dozvěděl nebo se s někým seznámil. Povinností každého diplomata je pak účast na recepcích u příležitosti státního svátku. Mezi výhody diplomatické profese patří fakt, že se hostitelská země i zastupitelské úřady snaží nabízet svou kulturu. Seznámíte se tak mnoha zajímavými věcmi, k jakým byste se normálně nedostali. 

 

K diplomacii samozřejmě patří komunikace s diplomaty jiných států. Můžete dát nějakým způsobem najevo svůj nesouhlas s politikou jiného státu?

 

Vyjadřování nesouhlasu nebylo mým úkolem, naopak já jsem tam byl od toho, abych navazoval dobré vztahy. A když jsem měl pocit, že cizí diplomat či jeho stát dělá něco, co není v souladu s mým přesvědčením nebo zájmy České republiky, tak jsem se mu jednoduše vyhnul. Nebo jsem ho pozval na společenskou akci, ale vyhnul jsem se rozhovoru s ním, což je v diplomacii bráno jako jemný leč jasný signál. Musíte se ale vždy chovat zdvořile. Nejste tam za sebe, ale za svou zemi.

 

Jak byste srovnal své působení v Turecku a Severní Makedonii?

 

To srovnat vůbec nejde, protože naše velvyslanectví v Ankaře funguje na velmi prominentní adrese od 20. let., do Skopje jsem ho v roce 2008 přijel zakládat. 

Turecko má zhruba 82 milionů obyvatel, je to tedy obrovská země a navíc regionální mocnost. Naopak Makedonie je zemí malou s 2,5 miliony obyvatel. Navíc zde odjakživa žije vícero národností. I když se to někdy nezdá, Turecko je v zásadě země bohatých tradicí, velké ekonomiky. Makedonii je malá a chudá země. To je základní rozdíl.

Úkoly diplomata jsou v obou zemích stejné, nicméně v Turecku pracuje více diplomatů s mnohdy většími prostředky. V Makedonii jsem byl první rezidentní velvyslanec, na začátku jsem tedy řešil provozní záležitosti. Musíte celý úřad vybavit a najít si vhodné místní lidi, především si vybrat z  Makedonců žili, studovali a pracovali v Česku. V Makedonii jsem navíc působil v době, kdy se Makedoncům v celé Evropské unii rušila povinnost mít víza. Pro nás to znamenalo posílit konzulární oddělení a vybavit ho. 

 

Diplomaté se střídají po 4 letech. Někteří totiž mají ke konci svého mandátu tendenci zastávat názory země, ve které pobývají. Stalo se Vám něco podobného a jak tomu předcházet?

 

Během mé kariéry se mi nic podobného nestalo. Je pravda, že po čtyřech letech víte přesně, kde najdete dobrého řezníka, pekaře, hospodu, podlehnete místnímu prostředí a ztrácíte „pohled z Prahy“. Začínáte tam být doma. Proto si myslím, že to pravidlo má smysl. Navíc někdy diplomat zjistí, že jeho působení už po tak dlouhé době není taková výzva, začnou chybět nové nápady a kreativita, kterou by diplomaté měli oplývat.

 

Někteří z účastníků Pražského studentského summitu uvažují o kariéře v diplomacii. Co byste jim doporučil?

 

Samozřejmostí jsou jazyky, angličtina musí být na velmi dobré úrovni, pokud jste v Evropě či evropských institucích, tak i francouzština a ideálně ještě jeden jazyk. Problém je, že u nás nemáme diplomatickou školu. Lidé se na kariéru v mezinárodních vztazích připravují na VŠE, na právnické a filozofické fakultě či na nestátních vysokých školách. Samotné „řemeslo“ se pak učí na Diplomatické akademii Ministerstva zahraničí, kam ročně přijmou pouze 10 až 15 studentů. Určitě je rozumné prostudovat webové stránky Ministerstva zahraničních věcí, na kterých naleznete spoustu informací. Samozřejmě musíte hodně číst, sledovat vývoj ve světě a například si představit, že jste zahraničním diplomatem v Česku a zkusit si napsat zprávu o tom, co se u nás děje.