Recenze: Seznamte se, Duna

Lis 23, 2021 | 2. číslo XXVII

Foto: Warner Bros

 

Pokud nežijete v jeskyni daleko od civilizace, nemohlo vám uniknout, že slovo „Duna“ si v posledním měsíci špitá každý vrabčák na střeše. Pokud jdete s trendy, nejspíš jste ten vrabčák. O čem ale ta Duna vlastně je? Přináší nám něco nového, nebo je to jen další přeceňované sci-fi určené trhat kasovní rekordy? 

Píše se rok 1957 a žurnalista Frank Herbert odjíždí do Oregonu, aby napsal nikdy nepublikovaný článek o ozdravném procesu písečné krajiny „sand dune stabilisation“, který spočívá ve vysazování zeleně a vytváření pevných kořenových systémů. V tom samém roce získává Ghana nezávislost na Spojeném království. Na jedné straně zuří válka ve Vietnamu, na druhé se hromadí bohatství a roste konzum, aby se následná šedesátá léta mohla nazývat „zlatá“. S těmi pak přichází Kubánská krize, hippie revolta znechuceného mládí a stále větší nedůvěra v politickou reprezentaci. To vše se odehrává zahalené v hávu studené války. Nahodilé situace, které přece něco pojí.

V tu dobu totiž ten jistý ekologicky smýšlející žurnalista Herbert začíná s megalomanským literárním dílem Duna, ve kterém cizáci ždímají zpustošenou planetu a pojmy jako politikaření a sociální nerovnost mají své nezastupitelné místo. Dnes se citáty z Duny hemží tweety Elona Muska a ve světě filmu se s nadšením nemluví o ničem jiném, než o jejím novém zpracování na plátně. Wau. Jak se to ale stane?

V případě nové filmové senzace by bylo pošetilé přiřknout všechny zásluhy za velice povedený a úspěšný film pouze knižní předloze. Štáb v čele s režisérem Denisem Villeneuvem odvedl precizní práci a ukázal, že s pokorou k veledílu lze do filmové podoby převést i „filmově nezpracovatelnou“ předlohu. Po nešťastném pokusu Davida Lynche z roku 1984 se o Duně začalo tradovat totéž, co o knihách H. P. Lovecrafta –⁠ že filmová verze nemůže přinést nic dobrého. 

 

Psychotropní koření a Zimmer 

Namísto vměstnání co nejvíce obsahu do dvou a půlhodinové stopáže, ale Denis Villeneuve zvolil strategii pozvolného předkládání témat. Co se v roce 1984 vešlo do jednoho filmu, rozdělilo se nyní na dvě části. A působí to dobře. Film je klidný a nesmírně sugestivní. Táhlé záběry rozevlátých hávů a poletujícího psychotropního koření v závanu rozpálené pouště, podtržené hudbou Hanse Zimmera vás pohltí. Pokud se necháte.

V téhle atmosféře se přenesete do budoucnosti roku 10 191 na planetu Arrakis. Arrakis, neboli Duna, je zvláštní místo. Nic zde není –⁠ voda, příznivé přírodní podmínky, přívětiví obyvatelé –⁠ a přece se zde dá pohádkově zbohatnout (samozřejmě za cenu devastace krajiny i domorodců zvaných Fremeni). Těží se tu totiž koření, melanž chcete-li,⁠ „nejvzácnější substance ve vesmíru“. Je to psychotropní látka vonící po skořici, která při častém užívání barví oči do modra. Má mnoho blahodárných účinků, především je však esenciální pro chod meziplanetární dopravy kvůli navigaci vesmírných plavidel. A za to si Dunu stojí podmanit. 

Z důvodu těžby jsou Fremeni nuceni sledovat zhoubu jejich milované planety. S pouštními podmínkami jsou dokonale sžití – pohybují se pouští jako tanečníci, aby dusotem rytmických kroků nepřilákali monstrózní písečné červy, a recyklují svůj pot na vodu. Ze všeho nejvíc ovšem touží zbavit se nadvlády cizáků a proměnit Arrakis v místo plné zeleně a života. Své naděje na záchranu upínají k příchodu mesiáše. 

Není náhodou, že na Arrakisu začíná nová etapa rodu Atreidů, respektive zde začíná proto, že baron znepřáteleného rodu Vladimir Harkonnen spolu s padišáh imperátorem plánují jejich vyvraždění. To se však nepovede zcela, jelikož unikne mladý Paul Atreides se svou matkou Jessicou. Toto neobvyklé spojení matka-syn má nesmírný význam. Paul po matce zdědil nezměrnou sílu a do proroctví o mesiáši pasuje perfektně. Na to, co se ovšem na pouštní scéně odehraje mezi Fremeny, Paulem a Harkonneny dál, si musíme počkat pravděpodobně do roku 2023.

 

Nová hvězda filmového nebe

Už nyní je ale docela jisté, že jsme svědky nové hvězdy na nebi science fiction, protože Duna rozhodně nezapadne mezi tuctové zapomenutelné snímky. I když má kontury klasického sci-fi – jako zvláštní ritualizované pohyby postav, monstra a vesmírná plavidla – a na první pohled se může zdát jako „něco mezi Star wars a Hrou o trůny“, přináší Duna neokoukané prvky. Spíše než na akci, je zaměřená na myšlenku a divák si po zhlédnutí odnáší zcela jedinečný zážitek.

Pokud vám jde nicméně jen o děj, u tohoto článku můžete skončit a na film se nedívat, jelikož se nic moc nového nedozvíte. Pokud jste ale ochotni nechat si nahlodat myšlenky o poznání více nebo chcete jenom vidět, jak geniálně v budoucnosti vyřeší koncept lampiček, běžte do kina, dokud je čas. 

A proč je Duna tak kultovní záležitost snad už z výše zmíněného více či méně prosvítá. Do neotřelých dimenzí projektuje známé motivy a témata, a dává tak podněty pro přehodnocování aktuálního dění na naší planetce, která vytrvale snáší podpásovky ze všech stran. Můžeme si zahrát myšlenkové hry a ptát se, kdo jsou Fremeni nebo naopak Harkonnenové našeho světa, zda-li bude pro spásu též lepší vyčkat příchodu mesiáše, nebo se mesiášem stát (jistí známí vizionáři na tom už dozajista pracují) s tím, že druhých příchodů Ježíše bylo již dost.

Duna tak není „jen“ sci-fi. Je to první sci-fi román kladoucí důraz na životní prostředí, je to kritika doby, společnosti i jednotlivců, přenáší archetypy. Ať už jste v šedesátých letech při jejím vzniku, dneska v kinosále nebo za tisíce let na Arrakisu, ohledně kritizovaných problémů se budete cítit pořád a pořád stejně –⁠ možná sklíčeně, možná odhodlaně něco změnit, vždy však okouzleně jedinečnou atmosférou vzdálené planety.