Otázky na rap

Hudební cit a smysl pro rytmus, schopnost improvizace i staletí ponižování a útrap. Kombinací zmíněného vznikly v kruzích Afroameričanů hudební žánry, jejichž melodie rezonovaly v uších posledních sto let a stále výrazně ovlivňují podobu dnešní hudby. Ať už se jedná o houpavý blues rvoucí srdce, pohodový funk či jazz. Přibližně v 70. letech minulého století pak v newyorském Bronxu vznikl žánr rebelujících a nekonformních, žánr rytmické a mnohdy nas*ané recitace do „beatu” tvořeného smyčkami funkových, popových či rockových nahrávek – vznikl rap.

Od počátků rappeři ve svých textech reflektovali problémy černošské komunity – zbraně, chudobu, drogy, rasismus, nenávist k policii – ale i své sny, lásku a sex. Náladu skladeb podtrhoval MC (Master of ceremonies) emotivním projevem a hip-hopový beat kouzlil DJ za mixem nebo se za podklad zvolil finančně nenáročný beatbox. Rap byl poezií ulice, alternativou, ve které se našli opomíjení.

Teď přijde střih a skok do přítomnosti – na hudební scéně roku 2020 je rap jedním z nejposlouchanějších a nejvýdělečnějších žánrů, prorůstá do mainstreamových „rádiovek”, překračuje hranice USA i angličtiny, vytváří naprosto nové prostředí rapperů „pilulkové generace”, najdou se však interpreti stále věrní staré dobré „old school”. Rap je tak rozšířený a rozrůzněný, že je velmi obtížné o něm mluvit paušálně jako o jednom uceleném žánru. Je zřejmé, že od pouličních rap-battles, úspěchu Run DMC s milionem prodaných alb a zlaté éry 2Paca, Wu-tang, nebo N.W.A. rap značně změnil a stále mění svůj půdorys.

Již dávno přestal být doménou Afroameričanů nebo alternativním žánrem přitahujícím úzkou skupinu posluchačů. Rapové superstars se běžně umisťují na předních místech hitparád a jak vlivný rap je, dokazuje svou skladbu Black parade postavenou na rytmické recitaci i sama  bohyně amerického popu Beyoncé. Na československé scéně stav není jiný a rapeři od Leoše Mareše po Řezníka s DeSadem se těší ohromné slávě – přitom není tak dávno od doby, kdy si Rytmus jako první v tuzemsku dokázal hip-hopem vydobít nejen slávu, ale i tučné částky na kontě.

Vývojem prošla image umělců stejně jako kompozice jejich textů. Do popředí se dostal trap rap, ve kterém si interpreti nelámou hlavu s artikulací, zakládají si na extravaganci a kladném vztahu k drogám, proto je spoustu alb pocukrováno kokainem, xanaxem nebo fentanylem. Výše zmíněná „pilulková generace” raperů v čele s již zesnulým (předávkovaným) Lil Peepem nebo Lil Pumpem je dokonalým příkladem. Jejich texty staví na repetitivnosti – viz. „Gucci gang, Gucci gang, Gucci gang, Gucci gang” (Gucci gang, Lil Pump) – a obecně se umělci více obrací do svého nitra a popisují své psychické stavy, příkladem: „They just squeeze my brain, gettin’ off on pain. Drippin’ down your face like I’m lemonade” (Lemonade, Yungblud & Denzel Curry).

Od dnes mainstreamového trap rapu se snaží distancovat zarytí fanoušci old school a jako rapery je neberou příliš vážně. A přesto právě tito interpreti vládnou v oblíbenosti, a to i v našich poměrech – nejodebíranějším českým labelem na Youtube je Milion+.

A navzdory všemu má dnešní rapová scéna s onou prvotní společného víc než jen frázování a techniky. Rap vždy přinášel do éteru ožehavá témata, udivoval, provokoval, pohoršoval i kritizoval a to hlavními znaky zůstává. Jako příklad soudobé kritiky americké společnosti uvedu jeden příklad za všechny – skladbu This is America od Donalda Glovera  (a.k.a. Childish gambino).

V textech se navíc stále objevují totožné motivy. Už v roce 1988 Ice Cube ve skladbě Fuck tha Police kritizuje rasisticky podmíněné politické násilí: „so the Police think they have the authority to kill minority.” Po letošních protestech BLM (Black Lives Matter) se policejní brutalita opět dostala do popředí zájmu raperů. „I find it crazy the police’ll shoot you and know that you dead” říká v písni The bigger picture trap raper Lil Baby. S ostatními tématy jmenovanými ve 3. odstavci tohoto článku je situace podobná.

Svět rapu také stále tragicky opouštějí vlajkové osobnosti, které více či méně ovlivnily jeho další směřování – ať už se jedná o 2Paca, Biggieho, Maca Millera nebo již zmíněného Lil Peepa.

Zda rap spadl na historické dno, nebo jestli kvete a sluní se na výsluní, si musí každý rozhodnout sám dle svého cítění. Každopádně rap pulsuje, neustále se vyvíjí, diverzifikuje se a stojí si za svou nekonformitou. Podstatné je, že se v rapu lidé stále nachází, ať už se jedná o gangsta rap, trash, trap nebo pop rap. A možná i to je jeden z faktorů, proč na rozdíl třeba od jazzu rap zažil a zažívá tak obrovský „boom”.