Hudební lež?

Hudba je a bude oblíbenou metodou zpříjmeňování času nebo zahánění špatných nálad. Hudební svět samotný ale rozhodně nerelaxuje a neustále se mění. Jednou z nejrevolučnějších změn bylo prosazení různých technologií pro vylepšení hudby a vytváření zajímavých efektů, technologií, které jsou zejména v poslední dekádě terčem kritiky. V popředí pak stojí efekt upravující výšku hlasu – autotune. 

Efekt autotune dostal název podle programu Auto-tune z roku 1996. Auto-tune byl vytvořen za účelem měnit výšky tónů, které tu a tam zpěvákům „uklouzly“, a tak jim zjednodušit život – zajistit, aby jejich hlasy zněly více přirozeně. A tak také fungoval do roku 1998, kdy zpěvačka Cher vydala píseň s názvem Believe. V ní byl efekt produkovaný Auto-tune záměrně přepálený na maximum a výsledkem byl polorobitcký hlas dobře známý všem, kdo si za posledních 20 let pustili rádio. Netrvalo dlouho a autotuning i jiné efekty se začaly šířit napříč hudební spektrem.

Po prvních 10 letech, kdy běžný posluchač nemohl efektu autotune uniknout, následovalo ovšem období kritiky umělosti. Umělcům a odborníkům začalo nadužívání efektů vadit a stěžovali si na dehumanizaci hudebníka. I někteří zpěváci, jako Lady Gaga nebo Daft Punk, kteří na autotune a podobných efektech založili své nejpopulárnější nahrávky, otočili ve prospěch více organického stylu. Nechuť k umělosti se rozšířila i mezi běžné posluchače. Zpěváci používající autotune jsou často ocejchováni jako podvodníci a obviňováni z toho, že se snaží zakrýt nedostatek talentu. Tato kritika často míří na adresu umělců, jako je rapper T-Pain nebo zpěvačka Kesha, kteří jsou velice dobrými vokalisty a žádnou umělou úpravu nepotřebují. Paradoxně, zatímco tito umělci jsou kritizováni za neautentičnost svých hlasů, výše zmíněné duo Daft Punk podobné kritice uniklo. Dá se namítnout, že umělost hlasů Daft Punk tvoří integrální součást jejich hudby, nicméně úplně to samé platí i o výše zmíněných zpěvácích.

Nabízí se otázka o tom, co je vlastně „umělá“ hudba. Je „umělé“ dvojité nahrávání, technika používaná Beatles při které se pro zvýraznění hlasů pod originální nahrávku vloží druhá, lehce opožděná? Vzhledem k tomu, že autotune je v podstatě ladění hlasu, je ladění kytary „umělé“? Možná by se dalo i říci, že hudební nástroje jsou umělé. Nejde o dohánění argumentu do absurdity, ale o ilustraci jednoduchého faktu – umělost je s hudbou nerozlučně spjata. Je důležité pamatovat na to, proč vlastně autotune vznikl – hlasy zpěváků měly znít co nejpřirozeněji a při poslechu by nemělo být použití technologie poznat. Pokud je efekt umělosti slyšet, buď někde v produkci objevila skutečně veliká chyba, nebo jde o záměrný efekt, který má určité části nahrávky dodat šmrnc. Autotune zvládne zajímavé věci, ale Elvise z netalentovaného člověka neudělá.

Dnes je z autotune zřejmě nevyhnutelný a trvalý fenomén. Prakticky veškerá hudba projde v nějaké fázi nahrávání úpravou, ať už jde o autotune, nebo něco jiného. Ani živé koncerty už nezajistí autentickou hudbu – autotune je totiž možné dělat i naživo. Velká část vystoupení, zvláště ta, kde se nějakým způsobem tancuje, je dělaná právě skrz kombinaci autotune a zpěvu na playback. Nejde ale o něco, čeho bychom se měli bát, nebo se snažit o záchranu hudby. Hudba doprovází lidstvo od samých začátků a od samých začátků se také měnila a měnit se bude.

Foto: Alexey Ruban kartochky, CC0, via Wikimedia Commons