Nedávné zemětřesení na hranicích Sýrie a Turecka se bezesporu stalo jednou z nejhorších tragédií posledních let. Přírodní katastrofa se odehrála v regionu už tak sužovaném hladomory, epidemiemi a občanskou válkou. Státní aparát de facto nefunguje – desítky tisíc lidí zůstaly ponechány svému osudu. Probíhající katastrofa přináší otázky ohledně role mezinárodního společenství v pomoci při živelných katastrofách. Tato role může být ještě důležitější a problematičtější zejména v případech, kdy přírodní živly rozdmýchají i katastrofu humanitární – nebo se do již pro- bíhající humanitární krize připletou.
ZEMĚTŘESENÍ VE ŠPATNÝ ČAS, NA ŠPATNÉM MÍSTĚ
Zemětřesení, které udeřilo 6. února, svou silou nejvíce zasáhlo jihovýchodní Turecko – město Kahramanmaraş bylo prakticky zničeno. Zasaženy byly však i okolní oblasti včetně severozápadní Sýrie. Právě tam je situace nyní nejkritičtější, a tak po několika letech, kdy mezinárodní společenství na region svou pozornost neupínalo, je nuceno hledat způsob, jak této oblasti co nejpohotověji a nejefektivněji pomoct. Obyvatelé oblasti byli již před zemětřesením prakticky závislí na humanitární asistenci. Přístup zejména do těch oblastí, které byly kontrolované povstaleckými skupinami, byl však velmi komplikovaný a zemětřesením zničená infrastruktura přináší další komplikace.
Miliony Syřanů se důsledkem zemětřesení ocitly bez domova. Těla svých příbuzných a přátel zaseknutá pod troskami, nejprve přeživší, později už jen bezvládná, musí ti, kteří vyvázli, vytahovat holýma rukama. Nemocnice jsou přetížené, jelikož stovky pacientů včetně dětí potřebují ošetřit. Ještě ke všemu v Sýrii panuje zima, která zhoršuje jak podmínky lidí bez domova, tak záchranářů.
POLITIZACE POMOCI
Je jasné, že rozpadlý stát sužovaný občanskou válkou nedokáže svým obyvatelům pomoct sám. Už od počátku války
v roce 2011 je distribuce humanitární pomoci do Sýrie náročná, mezinárodní společenství se nejprve snažilo vyjednávat
s prezidentem Bašárem al-Asadem o otevření cest pro pomoc, po neúspěchu otevřela rezoluce Rady bezpečnosti jeden hraniční přechod s Tureckem, skrze který do Sýrie pomoc putovala. Tento přechod byl však kvůli zemětřesení poničen a tak několik dnů do té oblasti Sýrie, která je kontrolována opozičními silami (a nemůže do ní tedy proudit pomoc z vnitrozemí státu), neputovala pomoc vůbec žádná (oblasti kontrolované syrskou vládou přijaly pomoc od států spřátelených s Asadovým režimem).
Západ v čele s USA se proto snažil skrze novou rezoluci Rady bezpečnosti otevřít další hraniční přechody, návrh však vetoval syrský spojenec Rusko. To – ať se jedná o sebevětší paradox – argumentovalo syrskou suverenitou, která by byla údajně v případě otevření hraničních přechodů bez přímého souhlasu Asada narušena. Nakonec se po více než týdnu od zemětřesení podařilo otevření hraničních přechodů vyjednat přímo s Asadem.
Asadovi se dle lidskoprávních organizací a samotných Syřanů situace vlastně hodí. Mnoho států v posledních dnech uvolnilo sankce na Sýrii, aby ulehčilo dodávání pomoci – někteří experti však namítají, že sankce humanitární pomoc nijak neblokují. Dalším terčem kritiky je rozhodnutí čekat na souhlas Asada při poskytnutí humanitární pomoci (dle kritiků mělo OSN do oblastí vstoupit bez vyjednávání a prioritizovat tak záchranu lidských životů nad diplomatickými pravidly). Asadův režim tyto kroky legitimizuje a normalizuje na mezinárodním poli. Asad je přitom obviňován např. z experimentace s chemickými zbraněmi v probíhající válce, která má na svědomí již stovky tisíc obětí. Je tedy jednoduše zpochybnitelné, že Asadovou prioritou jsou životy občanů. Z případu Sýrie tedy vyvstává otázka, podle čeho se v kritických momentech rozhodovat: je nutné se vždy řídit psanými pravidly a regulacemi, nebo jsou cennější lidské životy?
