Pokud jste posledních několik měsíců nestrávili na pustém ostrově, pravděpodobně vás zprávy o nejnovějším vývoji situace v Afghánistánu nemohly minout. Zatímco celý svět napjatě sledoval chaotický odchod amerických vojsk a rychlý nástup Tálibánu k moci, do hry o budoucí podobu země vstoupil nový hráč s velkými ambicemi.
Čína, jako jeden z mála států, už veřejně deklarovala své uznání Tálibánu coby vládnoucí síly v zemi a projevuje zájem o vzájemnou spolupráci. Proč se o Afghánistán tolik zajímá? A jak se čínsko-afghánské vztahy budou vyvíjet?
Afghánistán jako doupě teroristů
Začněme trochou zeměpisu. Společná hranice těchto dvou zemí má asi sedmdesát šest kilometrů a sousedí tu spolu afghánský region Badachšán a čínská provincie Sin-ťiang.
Že už jste to jméno někdy slyšeli? Sin-ťiangská autonomní oblast je obývána převážně turkickým etnikem Ujgurů, muslimskou menšinou čítající asi dvanáct milionů obyvatel. Etniku se dostalo mezinárodní pozornosti po odhalení nelidského zacházení s příslušníky této muslimské menšiny v takzvaných převýchovných táborech.
Důvodem pro stavbu těchto novodobých koncentračních táborů je podle Číny boj proti extremismu a terorismu ze strany ujgurských separatistů, sdružených zejména v organizaci Turkestánská islámská strana (ETIM). Jak to ale souvisí s Afghánistánem? Již od svého založení byla ETIM úzce propojena s dalšími teroristickými organizacemi působícími v regionu, zejména s Al-Kaidou a Tálibánem. Nelze se proto divit, že v muslimském Afghánistánu se ETIM dostávalo finanční podpory i výcviku snáze, než v sousední zemi ovládané komunistickou ideologií.
Ujgurští separatisté si tak z příhraničního regionu Badachšán udělali jakousi základnu umožňující jim tu a tam provést ozbrojenou akci a zároveň se vyhnout dosahu čínských úřadů. To, jak se daří ujgurským separatistům, je proto do velké míry propojeno s tím, co se děje v Afghánistánu.
Spojenectví z nutnosti
To, že se Čína prohlásila za spojence režimu vedeného radikálním islamistickým hnutím a zároveň na svém území tvrdě perzekuuje své muslimské občany, se na první pohled zdá velmi bizarní. Spojenectví těchto dvou sil ale logiku nepostrádá.
Jedná se sice o vztah zrozený spíše z nutnosti než ze sympatií, momentálně je ale pro obě strany tou nejlepší alternativou.
Tálibán se bez spojenců na mezinárodní scéně neobejde. Čína to ví, a díky tomu ho může k lecčemu přinutit. Bez Tálibánu ale naopak sama nezvládne udržet kontrolu nad separatisty pobývající mimo její území. Získá-li v Afghánistánu dostatečný vliv, může vládnoucí režim přimět k tomu, aby k Ujgurům zaujal stanovisko nejlépe odpovídající čínským zájmům.
Že se tak děje, vidíme už nyní. Představitelé Tálibánu slíbili, že země nebude hostit žádné skupiny nepřátelské k Číně a před několika dny došlo i k přemístění ujgurských militantů z příhraničních oblastí do jiných částí země.
Afghánistán jako pohřebiště velmocí
Potenciální úspěšné působení v zemi také nabízí skvělou příležitost, jak Čínu v rámci propagandy prezentovat jako sílu schopnou poradit si tam, kde ostatní selhali. Země se během posledního století stala opravdovým „pohřebištěm velmocí“ – před Spojenými státy sem svůj vliv přišel prosazovat už Sovětský svaz. A ne právě nejúspěšněji.
Komunistický převrat v Afghánistánu v roce 1978 následovala o rok později invaze vojsk SSSR. Podobně jako Vietnam pro Spojené státy se ale tato válka pro Sověty stala dlouhým, úmorným a finančně vyčerpávajícím konfliktem s mizivými nadějemi na výhru.
Pro Čínu tehdy znamenala intervence SSSR nesoucí s sebou přítomnost sovětských vojáků přímo na vlastních hranicích důvod k vážným obavám. Proto se za dob sovětsko-afghánské války stala jedním z hlavních dodavatelů zbraní mudžahedínům, afghánským povstaleckým bojovníkům. To ve výsledku přispělo k tomu, že se Sovětský svaz nakonec v roce 1989 z Afghánistánu stáhl.
Odchodem sovětů pro Čínu zmizela nutnost se svým západním sousedem intenzivně zabývat. Ve vzniklém bezpečnostním vakuu se začaly množit útoky muhadžedínů i jiných teprve se formujících sil do té míry, že z obav o bezpečnost dokonce ukončila své diplomatické zastoupení v zemi.
Poté v roce 1996 poprvé převzal moc Tálibán.
Čína, podobně jako většina mezinárodního společenství, jeho vládu neuznala, přesto se ale v druhé polovině devadesátých let objevila jistá spolupráce mezi Pekingem a Kábulem. Ani jedna strana však nebyla se spojenectvím plně spokojená: Tálibán marně prosil Čínu, aby vetovala sankce Rady bezpečnosti vůči jeho představitelům, Číně se zase tehdy nepovedlo naplnit své požadavky ohledně Ujgurů.
Čína mírotvorcem
Nadvláda Tálibánu skončila invazí Američanů a vybudováním nového režimu. Pro Čínu byla možnost navázat normální diplomatické vztahy s Kábulem v jistém smyslu úlevou. Nelze se ovšem divit, že vztah k režimu stojícímu na podpoře jednoho z jejích největších globálních konkurentů, nebyl právě vřelý.
S blížícím se plánovaným datem odchodu amerických vojsk bylo jasné, že dobrý vztah s Tálibánem bude zásadní pro možnost promlouvat do dalšího vývoje v zemi. Proto se Říše středu pasovala do role mediátora mezi stranami konfliktu. To dokazuje i vedení rozhovorů mezi představiteli Tálibánu a Pekingem, nebo Čínou iniciované setkání afghánské vlády a Tálibánu v Sin-ťiangu.
Odchod amerických vojsk letos v létě dal komunistickým propagandistům mnoho příležitostí poukázat na neschopnost velkých zemí (zejména USA) zastávat roli globálního strážce pořádku. Povede-li se tak Číně v Afghánistánu úspěšně prosadit, získá další eso do ruky ve své snaze stát se dominující světovou silou.
Afghánistán jako ekonomická příležitost
Poslední, neméně důležitou rovinou čínsko-afghánských vztahů, je oblast ekonomiky. Ačkoli patří Afghánistán k nejchudším zemím světa, může být v jeho hlubinách pohřbeno obrovské bohatství. Na základě geologických a leteckých sond provedených za dob působení Američanů se tu nachází nerostné bohatství v hodnotě až jednoho trilionu dolarů – zejména se jedná o měď, železnou rudu a vzácné prvky jako například lanthan. Něco takového si země s druhou největší světovou ekonomikou rozhodně nechce nechat ujít.
Už krátce po vzniku Amerikou podporované vlády bylo jasné, že pro rozvoj země bude potřeba prostředků nad rámec štědrých amerických dotací. Jedním ze způsobů, jak je získat, byl pro afghánskou vládu prodej povolení pro těžbu nerostných surovin.
Povolení k těžbě mědi v lokalitě Aynak na dobu třiceti let získaly v roce 2007 za velmi exkluzivních podmínek dvě společnosti vlastněné čínským státem. Zcela logicky za podezření z rozsáhlé korupce. Podobně kontroverzní je i projekt Amudarjské ropné pánve, financovaný největší čínskou státní ropnou společností. V poslední řadě nelze zapomenout ani na to, že společnosti Huawei a ZTE vybudovaly většinu telefonní sítě v zemi.
Chvíli se zdálo, že se Čína stane největším investorem v Afghánistánu po pádu Tálibánu. To ale nezůstalo bez odezvy v západních zemích. USA se rychle postaraly o to, aby „Amerika neobětovala v zemi svou krev a bohatství, zatímco Čína sklízí plody této práce.“
Afghánistán: čínská brána na západ?
Že Čína bude chtít ekonomický potenciál země využít, se zdá pravděpodobné. Je třeba ale myslet na to, že Afghánistán v současné době není zemí, kde by se daly realizovat bombastické investiční projekty typu proslulé dálnice v Černé hoře. I nadále zůstává zemí poznamenanou občanskou válkou. To ale na druhou stranu může Čína využít k pasování se do role „štědrého dárce“, který pomůže zemi znovu postavit na nohy. Do karet jí k tomu hraje i probíhající pandemie, kterou využila k upevnění svého postavení pomocí daru v podobě vakcín.
Pokud ale bude situace dostatečně stabilní, otevírá se tu příležitost využít strategickou polohu země. Jako západní soused je Afghánistán prakticky jedinou cestou, jak otevřít Čínu světu, třeba pomocí projektu Nové hedvábné stezky. Nabízí se i možnost rozšířit stavbu čínsko-pákistánského ekonomického koridoru za více než 61 miliard dolarů až do Afghánistánu, a tím posílit vázanost na čínskou ekonomiku.
Možnosti, jakými Čína může v zemi získat vliv „jen“ za pomoci peněz, jsou tedy značné. Nakolik bude Říše středu úspěšná v upevňování svého vlivu touto cestou, ale i tak zůstává otázkou.
Shrňme si to tedy ještě jednou: Čína si nepřeje politicky nestabilní Afghánistán. Nejistá situace z něj může snadno udělat útočiště muslimských teroristů, ať už z řad ETIM nebo z jiných organizací. A tím může znovu přitáhnout pozornost k tomu, jak země Si Ťin-pchinga s Ujgury nakládá na svém vlastním území.
Z pragmatických důvodů tak v současné chvíli vzniká spojenectví s Tálibánem, který má šanci situaci udržet pod kontrolou a nutně potřebuje spojence. Mimoto si Čína nenechá ujít příležitost vylepšit si svůj obraz úspěchem v zemi, kde ostatní mocnosti selhaly, a u toho ukořistit nemalou část nerostného bohatství. Na to, jestli Afghánistán námluvám z východu podlehne, nebo se vládnoucím islamistům jednoho dne zprotiví utiskovat bratry ve víře, si každopádně budeme muset počkat.
Image by Amber Clay from Pixabay
