Každý z nás o nich v minulosti už asi slyšel nebo se jich sám účastnil. Mluvím tady samozřejmě o protestech. Místy se propisují jako poněkud bolestivá kaňka historickými kronikami a postihují i náš veřejný život. V současnosti probíhají krvavé protivládní protesty v Kazachstánu s nejasným výsledkem, relativně nedávno jsme mohli sledovat celospolečenské demonstrace za práva afroameričanů po smrti George Floyda, ještě před koronavirovou pandemií pak někteří z nás protestovali pod hlavičkou Milionu chvilek proti bývalé vládě nebo pochodovali za klima. Je to ale způsob, jak docílit toho, co chceme? Mohou protesty vůbec něco změnit? Na to jsme se tentokrát zeptali Rufuse Kovtuna z NATO a Anežky Brahové ze SOCHUM.
Rufus F. Kovtun (NATO): Protest, základní povinnost každého občana
Předtím než začnu rozebírat a pokoušet se odpovídat na položenou otázku, rád bych sdílel jednu z mých osobních zkušeností. Když jsem 23. června roku 2019 šel spolu se čtvrt milionem dalších spoluobčanů na Letenskou pláň protestovat proti tehdejší vládě a jejímu předsedovi, tak jsem přes své idealistické pudy nevěřil, že na toto vyslovení nespokojenosti od občanů pan premiér zareaguje odstoupením. I tak jsem tam šel. A podle mého názoru jsem nebyl jediný stojící a zpívající, který tam byl i přesto, že se domníval, že se nic nezmění.
A na tom to podle mého celé stojí. Musíme si totiž před takovým protestem stanovit nejen ideální, ale i reálný cíl. On totiž takový protest podle mého nejen může něco změnit, ale vždycky i změní. Dopady mohou být viditelné, mohou ale být i hůře rozpoznatelné. Důvod, proč jsem na Letnou šel, byl: dát najevo svůj nesouhlas s danou problematikou, a tím ji i více zviditelnit a zveřejnit. Protože když lid neuspořádá takové akce, občané mohou velmi rychle získat pocit, že onen problém prostě není důležitý, nebo alespoň ne natolik, aby donutil ostatní něco dělat, nějak se podílet na jeho vyřešení.
A proto má každý protest smysl. Protože, i když nedosáhne svého ideálního cíle, pořád může přesvědčit jiné o závažnosti daného tématu. Jinou otázkou ovšem je, zda mohou protesty něco změnit. A podle mého na ní lze nejlépe odpovědět uvedením dvou příkladů. Jeden je z naší vlastní minulosti, další pak ze světové současnosti. Před dvaatřiceti lety se na stejné Letné, kde jsem i já sám stál tři roky zpátky, také uskutečnily protesty. A nejen na Letné, ale po celé Praze a celé Československé republice. A ač tento protest měl i mezinárodní charakter (v ostatních zemích východního komunistického bloku se také děly protesty a politické převraty), úspěšně se dosáhlo ideálního, předem stanoveného cíle. Mít po jednapadesáti letech znovu svobodné a demokratické volby. A jako zmíněný druhý příklad bych uvedl současné dění v Kazachstánu, které – ač přes současný nejasný stav – úspěšně vedlo ke kolapsu vlády, i když ne přímo k sesazení jeho autoritativního prezidenta.
Tyto dva příklady podle mého jasně dokazují, že protesty nemají jenom smysl, ale účastnit se jich, vyslovit takto veřejně svůj názor, je jedna ze základních povinností každého občana této republiky. Za svobodu shromažďování jsme museli bojovat. Važme si ho, když ho nyní máme.
Anežka Brahová (SOCHUM): Protest je vlastnit své tělo v systému, který jej komodifikuje
Pokud vás o moci protestů nepřesvědčila středoškolská učebnice dějepisu, pravděpodobně si nepovedu o nic lépe. Historie je totiž perfektním ukazatelem toho, že jediným způsobem, jak dosáhnout změny, je táhnout za jeden provaz. Nebudu se vás tedy snažit přesvědčit, že protestování funguje. Pokud v protesty nevěříte a účastnit se jich nechcete, je to vaše volba, kterou vám nikdo nemůže vzít. Ale buďte té dobroty a alespoň se nesnažte diktovat těm, kteří se doopravdy snaží něco změnit.
Nejde ani spočítat, kolikrát mi už bylo řečeno, jak mám správně protestovat proti sexismu, který se mě samotné dotýká. Jak mám správně mluvit, abych nepůsobila moc agresivně. Jak se mám oblékat, aby mě brali vážně. Jak se chovat, abych lidem příliš nevnucovala, co si myslet, abych nebyla tak radikální.
Když se v Americe v roce 2020 protesty proti přetrvávající rasové diskriminaci přehouply do pouličního rabování, vyvolalo to podobná rozhořčení. Lidé, kteří v životě nezažili systemický útlak, měli najednou jasnou představu o tom, jak by se proti němu mělo protestovat. Sdílením mírumilovných citátu M. L. Kinga, což je samo o sobě velkou ironií, se snažili hlásat, že násilí není řešení. V jednom se ale pletou.
Násilí není rozbitá výloha či posprejovaná zeď. Násilí je chudoba a hlad, násilí je ignorování klimatické krize, násilí je odpírání základních lidských práv, násilí je, když někdo žije od výplaty k výplatě a někdo jiný jezdí na dovolenou do vesmíru. Násilí je, vyčítat marginalizované skupině lidí něco, co naši předci pro svoje obohacení dělali po staletí.
Žijeme v systému, pro nějž je cena lidských životů nižší, než ekonomický růst. V systému, který slouží bohatým a dělá je ještě bohatšími, který nás učí, že co se děje za pomyslnou čarou na mapě, už není náš problém a že naše hodnota spočívá v naší produktivitě. Systém, který poštvává lidi proti sobě, aby se nespojili proti němu. Je tak pevně zapleten do každého aspektu našeho života, že pro něj neexistuje jedno jediné řešení. Neexistuje jen jeden jediný způsob, jak proti němu protestovat. Protest je najít sebelásku v systému, který benefituje z našich nejistot. Protest je vlastnit své tělo v systému, který jej komodifikuje. Protestem může být i radost někoho, jehož štěstí není v tomto systému upřednostňováno. Proto ať se rozhodnete protestovat jakkoliv, stojím za vámi.
Chtěli byste tu příště vidět svůj text? Napište nám na chronicle@amo.cz!
