Glosa: Sport a politika, aneb novodobí Romeo a Julie

Mezinárodní olympijský výbor „je bezbranný“

Lidská práva jsou pro Mezinárodní olympijský výbor údajně jedním z nejdůležitějších principů. Odložení, přesunutí, či úplné zrušení Olympijských her v Číně ale nepřipadá v úvahu. Z hlediska ochránců lidských práv to je rozhodnutí kontroverzní, z hlediska sportovců to je třeba brát spíše jako úlevu. Olympijské hry jsou nejvýznamnější a nejprestižnější soutěží pro každého sportovce –⁠ dokážu si proto představit značné pozdvižení v případě, že by jim příležitost ucházet se o medaile byla odebrána. Dokonce bychom možná mohli mluvit i o porušení jejich práv. 

Co s tím?

Co ale dělat s takovou prekérní situací? V současnosti, pár týdnů před začátkem OH, asi už nic. Zakázat svým sportovcům vstup do Číny by bylo krajně nešťastné řešení už jen z výše zmíněného důvodu. Svět se tak může vydat cestou Spojených států, které vyhlásily diplomatický bojkot Olympijských her. Jejich reprezentace se tak může utkat o medaile, nedojde ovšem k politické legitimizaci celého turnaje. 

To je ale přeci jen spíše takové PR gesto. Klíčovým úkolem mezinárodního společenství by mělo být zajištění skutečnosti, že se hry nebudou konat v zemích, kde dochází k takto markantnímu porušování lidských práv ze strany státu. Tím by se seznam potenciálních kandidátů značně zúžil. Přijdeme nejen o Čínskou lidovou republiku, která se snaží o tichou genocidu Ujgurů či Indii s přibližně 18 miliony otroků, ale obecně, na základě kritéria definice otroctví, i o většinu afrických a arabských států. Tím pádem by se Olympidáda mohla konat vlastně jen v Evropě a Americe, s pár výjimkami jinde na světě. Neporušíme tak zase práva sportovců z těchto „problémových“ zemí utkat se o tituly šampionů na domácí půdě? 

Nejde jenom o Čínu

Politika ale do sportu zasahuje i u nás. Vzpomeňme si na relativně nedávný incident mezi slávistou Ondřejem Kúdelou a hráčem skotských Rangers Glenem Kamarou, kdy za údajnou rasistickou nadávku dostal český fotbalista stopku na deset zápasů a rozbitý ciferník od samotného Kamary. Ten si pak musel odpočinout na pouhá tři kola. Nejsou to ale jen takto kritické incidenty. Za poslední měsíce a roky jsme si zvykli, že fotbalisté a basketbalisté poklekají na podporu Black Lives Matter, sportovní asociace si barví loga do černa či duhova podle toho, koho zrovna podporují, nebo že sportovci využívají svých platforem k boji za lidská práva. 

Poté ale některé kroky působí přinejmenším pokrytecky. Jako třeba když Formule 1, prezentující se mottem #WeRaceAsOne doprovázeným duhovou vlajkou, platí miliony za to, aby se jezdilo v Saudské Arábii. Tam je doteď homosexualita tvrdě perzekuovaná. Podobná situace platí i v Rusku, Spojených arabských emirátech, Azerbajdžánu, Číně a Singapuru. V některých těchto zemích homosexuálům hrozí vězení, či dokonce trest smrti. 

Co dál?

Pokud si sportovní agentury, výbory či jiné asociace chtějí zachovat tvář, mají před sebou dvě možnosti. Buď omezí svá vyjádření na podporu lidských práv, díky čemuž nebudou kázat vodu a pít víno, ale na druhou stranu na ně pravděpodobně čeká PR smršť ze strany aktivistů a fanoušků. Nebo budou ve svých názorech konzistentní a nebudou dodávat finance a legitimitu státům, které lidská práva zcela jasně a otevřeně porušují. Tím ale přijdou o sponzory a peníze. A teď babo raď. 

Sport je byznys a točí se v něm miliardy dolarů každý rok –⁠ ať už je rozpor mezi motty a skutky sportovců sebevětší. Pokud tedy chceme po magnátech, aby drželi svoje slovo, stačí jim zasáhnout právě do peněz. Neopěvujme jejich PR snahy, když donutí sportovce vzít si na trička „Black Lives Matter“ či pokleknout, naopak. Chtějme po nich skutky, ne gesta. Nekupujme si jejich merch, nekupujme si jejich lístky, nesledujme jejich oficiální placené streamy. Jestli mají lidská práva něco znamenat pro ně, buďme konzistentní i my. Netolerujme jim pokrytectví. A nebo přiznejme, že náš aktivismus je taky trochu gesto.