Komentář: Rostoucí investice do těžké vojenské techniky v Česku i evropském kontextu

Co je těžká vojenská technika? Pro představu o něčem takovém je asi nejlepší si pustit záběry z vojenského cvičení z období studené války, jako je třeba tahle dvouhodinová „chuťovka”. Páteří tehdejší Československé lidové armády byly bitevní tanky, dělostřelecké systémy, obrněná vozidla, bojová letadla a útočné vrtulníky, které to společně v tisícovkách kusů (možná doprovázené nějakým jaderným výbuchem) měly dotáhnout až k Rýnu.

O důležitosti těžké vojenské techniky během studené války svědčí fakt, že když se Západ a socialistický blok snažili snížit stavy armád v Evropě, dotyčná smlouva o konvenčních silách v Evropě při redukci řešila primárně právě výše zmíněné kategorie. K tomu, aby státy svolily ke zmíněnému snížení počtů těchto zbraní, muselo dojít ke změnám v jejich strategických propočtech. Spolu s dalšími smlouvami (zejména o jaderných zbraních a jejich nosičích) to byla jasná známka, že se bezpečnostní prostředí začíná měnit, což mělo na další budoucnost konkrétně těžké vojenské techniky významný vliv.

Zásadním milníkem je poté rozpad východního bloku a konec obav z možnosti okamžitého masivního útoku. Evropské státy začaly, ať už protože chtěly,  nebo musely, snižovat své vojenské rozpočty a zbavovat se nejnákladnější části – těžké vojenské techniky. Začal se postupně měnit i charakter konfliktů, do kterých byly západní armády zapojovány. V dvojnásobné akci proti Iráku byla sice zapotřebí těžká vojenská technika, ale hlavní břímě v jejím nasazení stejně nesli Američané. Armády evropských států se začaly měnit jednak v kontextu absence bezprostřední symetrické hrozby (i díky americké pomoci), druhak i díky konci povinné vojenské služby v mnoha z nich.

Specializace na asymetrické konflikty, jako je ten v Afghánistánu se ve českém kontextu označuje jako „afghanizace” a nese s sebou četná negativa. Ekonomická situace evropských armád totiž sice umožnila specializaci na konflikty nízké intenzity, ale na udržení ostatních schopností i díky nástupu ekonomické krize již finance nezbyly. Řada evropských států tak definitivně přišla o schopnost bránit vlastní území.

Obdobně na tom byla i Česká republika. Zkušenost z misí v Bosně, Kosovu i Afghánistánu, stejně jako potřeba pravicové vlády šetřit na výrazně i na výdajích na obranu vedla k jasnému kalkulu. Dělostřelci, protiletadlová i mechanizovaná brigáda dále fungovaly v technice z období komunismu a nikomu z politiků to až tak nevadilo s tím, že vlastně stejně ke konfliktu, kde budou moci být použity, pravděpodobně nedojde. Klíčová tehdy byla využitelnost v zahraničních misích, a to aby se tam technika dala ideálně dovézt našim letadlem. O tom ostatně svědčí i tehdejší úvahy, že by kolové Pandury mohly být nakoupeny ještě ve větším množství, aby definitivně nahradily pásová BVP.

Zásadní změna přichází v roce 2014 v souvislosti s ruskou invazí na Krym a obsazením části východní Ukrajiny. K šoku některých se ukázaly tři zásadní věci:

1) V Evropě může dojít ke konfliktu kde bude figurovat těžká vojenská technika;

2) Hrozba, že budeme muset bránit vlastní území, není úplně nereálná;

3) Zejména na východě Ukrajiny byly v bojích klíčové právě prvky těžké vojenské techniky, s mobilním dělostřelectvem v první řadě.

Západní státy si tak začaly více či méně uvědomovat potřebu obnovit schopnost obrany teritoria, zejména s ohledem na ruskou armádu, která na ni pracovala vytrvale od přelomu tisíciletí. I česká armáda urychleně reagovala, přičemž ekonomická konjuktura jí umožňovala představit velké investice jako realistické. Nová Koncepce výstavby AČR uvedla do pohybu nákupní mašinérii Ministerstva obrany a postupně jsme se dočkali mj. projektů na výměnu bojových vrtulníků Mi-24, houfnic Dana, obstarožních raketových kompletů KUB a bojových vozidel pěchoty v souhrnné výši s dalšími projekty sahající až ke 100 miliardám korun.

Situace vypadala poměrně dynamicky. Před začátkem pandemie některé státy v této problematice byly aktivnější, některé se obdobně jako Česká republika místy zasekávaly. Byla to ale právě pandemie, která nastolený trend, silně propojený se slibem členských států Aliance vydávat 2 % na obranu, dost možná ukončí.

Do přislíbených investic zasáhly mimo samotné pandemie se svými finančními i organizačními důsledky i další faktory. Nelze určitě podceňovat časové hledisko, kdy se priority časem mění. Je již obtížné si vzpomenout na pocity strachu v momentech, kdy Rusko silově zasahovalo stovky kilometrů od našich hranic, aktuálnější jsou pocity strachu z viru a v krátkodobém i střednědobém horizontu se bude investiční prioritou zdravotnictví a epidemiologie.

Dalším faktorem je paleta aktuálně dostupné techniky na trhu. Ta je totiž z velké části stále původem pochází z období studené války, byť s výraznou modernizací. Konečně posledním faktorem je i dále měnící se charakter konfliktů, do kterých mají být armády NATO zapojeny.  Je téměř jasné, že  na významu nabývá kybernetická obrana stejně jako bezpilotní prostředky. O jejich využití ostatně vypovídá klíčová role při loňské válce o Náhorní Karabach, kde arménská těžká vojenská technika byla téměř beztrestně ničena z výšky.

V kontextu vládní tahanice o 10 miliard se otázka modernizace dostala na povrch i v Česku. Prozatím byla uhájena, další roky to tak ale být nemusí. Snad trochu uklidňující může být fakt, že například i Spojené království má s obrněnou technikou problémy, o čemž hovoří tato poměrně čtivá zpráva tamní parlamentní komise. Na druhou stranu Maďarsko, Polsko a pravděpodobně i Slovensko svou těžkou techniku již obměňují, nebo se na to v nejbližší době chystají.

Máme se tedy vrátit (po technické, nikoliv ideologické) stránce k modelu armády jakou byla mechanizovaná ČSLA? To určitě nikoliv. S našimi zdroji nelze zajistit armádu, která bude sama schopna zajistit obranu hranic. Podstatné je ale nerezignovat na obranu teritoria. Drony a kybernetická obrana jsou možná do budoucna perspektivní i třeba ekonomicky efektivní. Pokud je armáda brána jako pojištění, tak u těžké techniky to platí v současnosti obzvláště. Až se něco hodně pokazí, tak nejspíš naši zemi i spojence budou bránit primárně (snad) nová BVPčka.

Foto: Jorchr, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons