Slovensko si 15. května násilím vydobylo první příčku ve světovém tisku, uražené Spojené státy ale na svou odpověď nenechaly čekat ani dva měsíce. Jsou tyto dva pokusy o atentát ojedinělými událostmi nebo novým normálem? Dá se s tím vůbec něco dělat? I na tyto těžké otázky v článku níže čekají odpovědi.
Na valné hromadě stomatologů je dusno, a to ještě ani nezačala. Lomoz postupně slábne a k pultíku přistupuje MUDr. Miroslav Macek. „Dovolte mi, než začnu moderovat, vyřídit si jednu zcela soukromou věc,” oznamuje doktor a s kamennou tváří přechází na záda nicentušícího MUDr. Davida Ratha. Očekáváním ztichlou místností zní ozvěna pohlavku. „Pan ministr Rath byl varován, varoval jsem ho tiskem,” přehlušuje zpět u pultíku doktor Macek směsici potlesku a pískotu. „Je to moje ryzí soukromá záležitost. Zaslouží si to.” „Pane doktore, tady to vyřizovat nebudem,” kontruje po chvíli zrudlý Rath. „Vy jste mě napadl zbaběle zezadu. Proč jste se mi nepostavil jako chlap čelem? Vy jste zbabělec.” Bývalý místopředseda vlády Macek má již všeho dost a do svého stomatologického soka se pouští pěstmi…
Ačkoliv možná šlo opravdu o zcela soukromou záležitost, potyčka dvou doktorů a ostřílených politiků se rychle rozšířila do veřejného prostoru. Společně s o poznání novějším Volného „flákancem” tato událost obsazuje vrchní příčky v síni slávy českého politického bizáru. Jak jsme ale mohli v posledním půlroce pozorovat, násilí v politice a ve veřejném prostoru může dojít i mnohem dál.
Na vzestupu?
Kromě pokusů o atentát na Roberta Fica a Donalda Trumpa zmíním také útok na dánskou premiérku Mette Frederiksen či napadení německého kandidáta do Evropského parlamentu Matthiase Eckeho. Na rozdíl od prvních dvou případů z Čech se tyto věci dají už stěží brát na lehkou váhu. Ať vědomě či ne, vnímáme jako něco jiného, když si politici vyřizují účty mezi sebou, a když je napadne někdo zvenčí. Nejde jen o útok na jednotlivce, ale také na samotné principy demokracie a společnost na nich postavenou.
Z posledních pár měsíců se tak může zdát, že politika se stala nebezpečnou profesí, ve které člověk již neriskuje pouze své mentální zdraví, ale i to fyzické. Je tomu však opravdu tak? Prošli jsme si nějakou zásadní změnou, která nás tolik ovlivnila?
Riziko povolání
Nalijme si nejprve čistého vína: násilí v politice a ve veřejnému prostoru je odjakživa s námi. Ať už se díváme na nekonečný seznam zavražděných římských císařů nebo na všechny monarchy, které potkal jejich smutný konec na prevétu, je těžké se zbavit dojmu, že vládnutí bylo vždy nebezpečným řemeslem.
Jako modernější příklad američtí prezidenti, z nichž čtyři byli zavražděni během vykonávání svého úřadu a minimálně dalším patnácti z nich někdo usiloval o život. Na Wikipedii se dočtete, že jen ve 20. století na následky atentátů zemřeli dva rumunští, tři španělští a hned pět íránských premiérů. Graf vám ochotně ukáže, že nejvíce atentátů na hlavy států proběhlo mezi šedesátými a osmdesátými léty minulého století, tedy uprostřed studené války, kdy byly převraty a politická nestabilita v zemích lavírujících mezi Východem a Západem na denním pořádku.
Reality check
Zde ale není řeč o převratech, jež byly mimochodem také v minulém století mnohem častější. Žádný z nedávných případů politického násilí, které jsem zde uvedl, nedoprovázel pokus o převzetí moci. Stály za nimi osoby jednající na vlastní pěst. Atentátníky v roce 2024 nebyli zahraniční agenti nebo teroristické organizace, nýbrž občané, jejichž frustace, vztek či zoufalství přerostly natolik, že jim nezbývalo nic než jednat.
Je těžké tak společně s násilím nezmínit i rostoucí politickou polarizaci, která měla na letošních dvou atentátech nepochybně značný podíl. Nenávistná rétorika radikálních stran působí na nespokojené voliče a ti je naoplátku ženou kupředu. Tento začarovaný kruh přispívá k atmosféře, v níž i ty nejkrajnější kroky mohou působit jako možná řešení. Od anonymního vyhrožování je to potom jen pár kroků k opravdovému činu. Obětmi těchto činů jsou pak všichni včetně radikálních politiků, na které, jak jsme v posledním půlroce viděli, jsou páchány atentáty stejně často.
Říct, že násilí je v lidské povaze a že lidí takto „odhodlaných” na světě bude vždy víc než dost, nestojí žádnou námahu. Všichni jsme členy jedné společnosti a jsme tak zodpovědní za její fungování. Je tedy i naší odpovědností vytvářet takové prostředí, ve kterém by atentát na premiéra ve středu Evropy byl stejně nemyslitelný, jako to bylo před pár lety.
Na každém potom je, jaký způsob si pro to zvolí. Avšak základy boje proti politické polarizaci, jakými jsou občasné opouštění svých sociálních bublin, naslouchání cizím názorům a zdržení se slovních útoků v internetových diskuzích, by se měly stát povinnými asi pro všechny. Demokracie totiž nemůže fungovat v atmosféře strachu, to věděli již staří Řekové. Čím dřív se tak budeme moct vrátit k rozpixelovaným videím pohlavkujících se politiků, tím líp.
Vít Šefl
náměstek generální tajemnice Rady EU
vit.sefl@amo.cz
více informací ▼
Vít Šefl studuje teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a Pražský studentský summit spoluvytváří první rok. Narodil se v Hořovicích, ale v Praze tráví celý svůj život – přesto nemůže říct, že se by vyznal. V minulosti vystřídal celou škálu zaměstnání od dokumentaristy pro Paměť Národa po bedňáka. Když má chvíli volno, rád objevuje zákoutí republiky, leze na stěně a přemýšlí nad tím, jaké by to bylo žít ve filmu od Wese Andersona.
