O fenoménu spolubydlení jistě už každý z nás někdy slyšel. Méně se ale dozvídáme, že tento způsob bydlení už dávno není určený jen studentům, ale čím dál tím více se týká i mladých pracujících. Je to způsob, kterým už dlouhodobě mladí lidé bojují proti narůstajícím cenám bydlení. Problém ale přichází, když rostoucí ceny nájmů nestačí dohnat výplaty, které zdaleka tak rychle nerostou. Překvapivě nízké ceny nájmů ve velkých městech za dob pandemie vystřídaly rekordně se navyšující náklady na bydlení, které si většina z nás nemůže dovolit. Nejenom že za pokoj v Praze už dnes málokdo zaplatí méně než 10 tis. korun, ale tyto ceny jsou také doprovázeny čím dál tím menší nabídkou volných obytných prostorů ve velkých městech.
Jedním ze způsobů, jak bojovat s narůstající poptávkou po bydlení a jinými potřebami obyvatel velkých měst, je občanská participace na rozhodování o městském prostoru. Mnoho současných městských architektů a badatelů, jako je například Petr Klápště, se shodne na důležitosti zapojení městských obyvatel do rozhodování o plánování moderního urbanistického prostoru. Průměrný občan evropského města není vystudovaný architekt, je to ovšem člověk, který město využívá ke svému každodennímu životu. Ve městě se pohybuje a architekti by měli brát v potaz i fakt, že občané měst se vždy budou chtít vyjádřit ke změnám v prostoru, který obývají. Mnoho problémů nastává v případech, kdy se architekti neobracejí se svými plány k budoucím obyvatelům infrastruktur, které mají v plánu vytvořit. Je ale nutné oddělit občanskou participaci od populismu. V prvním případě se jedná o informovanou možnost zasažení do plánovacího procesu architektonické výstavby, v tom druhém o ospravedlnění politicky zainteresovaných návrhů.
Komunitní bydlení?
Jiný způsob, jak odpovědět na problematiku nedostatečné kapacity měst, je rostoucí fenomén sdílených domů, který pomalu přichází i do Česka. Je to také jeden ze způsobů, který (nejen) mladí lidé vyhledávají v boji proti rostoucím cenám bydlení. V tomto případě sdílí vlastnictví bytových prostorů skupina lidí. Nejedná se ale pouze o projekty zajišťující místo pro bydlení, je to také prostor pro kulturní a sociální sdílení. V Praze jeden z takových projektů zajišťuje sociální družstvo První Vlaštovka. Je to jeden z prvních podobných projektů na českém území. Na stránkách www.prvnivlastovka.cz se dozvídáme nejen o cílech projektu, ale také o jeho adaptaci na české podmínky a představy o bydlení. Tato forma sdíleného bydlení se většinou nachází ve městech s přerůstající kapacitou jako je Berlín, Paříž nebo Barcelona. Jedním z hlavních argumentů měst pro investici do tohoto modelu komunitního bydlení je jeho nízký environmentální dopad.
V neposlední řadě se i my můžeme zamyslet, jak bychom chtěli, aby naše města v budoucnosti vypadala a můžeme-li jako jejich obyvatelé opravdu určovat, jak má prostor, který využíváme, vypadat. Spolubydlení a komunitní domy nás vzájemně sbližují a narušují individualistický model “moderního člověka”. Je však na nás abychom se pozastavili nad tím, zda se skutečně jedná o možné směřování budoucích výstavby ve stále přeplněnějších evropských městech?
